Etymologie slova pohádka

Slovo pohádka znamenalo staročesky spor, hádanku, záhadu. Josef Jungmann ve svém Slovníku českoněmeckém uvádí, že slovo pochází z polštiny, od polského slova “gadać” (mluviti, vyprávěti, tlachati), které je praslovanksého původu a je příbuzno se staroindickým “gádati” (mluví).
Pohádka ve významu “nepravděpodobné vyprávění, výmysl” je asi z češtiny.

(podle ptejteseknihovny.cz)

Kde kdo má možná romantické představy, že ve výzkumu pohádek jde především o čtení pohádek po nocích. Není to ovšem taková zábava, pohádku není možné přesně teoreticky definovat a zaškatulkovat. Navíc je pohádka obtížně oddělitelná od jiných žánrů ústní i psané tradice.

Pohádka v rukách vědy nachází také praktické využití nejen pro děti:

• pohádka v biblioterapii a psychoterapii (i dospělých)
• pohádka prvkem socializace a jako výchovný prvek
• pohádka pro podporu výslovnosti a fantazie

Vědecké přístupy k pohádce:

• Historické: původ pohádek (mýtus,rituál, víra, představy „primitivních kultur“) a cesty jejich šíření.
• Morfologické a strukturalistické: forma, styl, dějový sled a struktury pohádky.
• Jazykové
• Folkloristické
• Geografické
• Náboženské
• Sociohistorické a sociopsychologické: pochopení pohádky s ohledem na kulturu (venkovský útlak – např. přechytračení obra = přechytračení bohatého sedláka).
• Psychologické: psychoanalýza a analytická psychologie – pohádka symbolickým způsobem zobrazuje lidskou mysl a procesy, které se v ní odehrávají.

Základní charakteristiky pohádky:

• Často není znám autor (proslavili je jejich sběratelé), jejich vznik a význam je nejasný, v několika variantách se zachovaly dodnes.
• Přes obrovskou různorodost pohádkového fondu si pohádka jako druh lidového vyprávění zachovává jistý rámec, v němž se příběh odehrává.
• Jedná se o symbolické vyprávění, skutečný obsah je vyjádřen pomocí obrazů a symbolu pojednává o základních principech platných pro život člověka.
• Význam příběhu není omezen časem, odehrává se v typickém (pohádkovém) „bezčasí”.
• Takzvané „nadpřirozeno” je v příběhu zcela běžné a je zcela logicky propojeno se životem postav, a zejména hrdiny.
• Obsahuje zřetelné prvky uváděcích a očišťovacích rituálů.
• V centru pozornosti pohádky je hrdina a jeho poslání.

Druhy pohádek

• Pohádky kouzelné (fantastické): hlavním rysem je zdůraznění nepravděpodobného, přítomností kouzelného jevu – předmětu, postavy, děje. např. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Zlatovláska a vůbec většina pohádek, které nás k tomuto slovu napadnou.
• Pohádky novelistické (realistické, ze života: anekdotická, pověrečná): zde se vyskytují děje nepravděpodobné, nikoli však kouzelné, stejně jako v předchozím případě vítězí hrdinové nad svými protivníky, zpravidla však nejsou obdařeni zvláštními schopnostmi (kromě chytrosti či hlouposti); např. Tak svět oplácí.
• Pohádky o čertech (čarodějné a démonické): vyčleňují se jako samostatná kapitola z pohádek novelistických, např. Čert a cikán.
• Pohádky o zvířatech (didaktická): hlavním hrdinou je mluvící zvíře, pokud zde vystupuje člověk, tak jako epizodní postava, tyto pohádky mají blízko k bajkám, např. O hloupém vlkovi.
• Pohádky legendární: často mají žertovný charakter, vystupují v nich postavy převzaté z církevního prostředí
• Pohádky kumulativní (řetězovité, stupňovité): jednoduché příběhy, např. O kohoutkovi a o slepičce, Otesánek.
• Pohádky o nectnostech (lhaní apod.)

Úloha pohádky

Vyznat se ve vlastní zkušenosti (se sebou, s druhými, se světem).
Naznačení řešení problému, dalšího směřování v určité životní situaci.
Poskytuje obrazy ověřené tradicí a tím také pocit, že člověk se svými prožitky, myšlenkami a otázkami je součástí všelidské zkušenosti.
Uznání, potvrzení a přijetí vlastní zkušenosti. Snímání viny a studu.
Dodávání naděje, optimismus, zpravidla dobrý konec
Varování, upozornění na možné důsledky jednání, i drastický trest.
Rozlišení dobrého a zlého
Socializace: poznání, jak to na světě chodí, vzorce chování a vztahování, hodnoty
Přemosťování různých stránek člověka, spojení
Poskytování prostoru pro setkání.
Útěcha prožít fantazijní splnění přání, a potřeby – lásky, bezpečí, úspěchu atd.
Únik úniku ze „Skutečný Život“.
Odlehčení a vstup do světa možností.
Zábava, rozptýlení.
Přesah za horizont. Poznání jiných světů.

Dějový sled pohádky

Campbellův popis tzv. „základní jednotky monomýtu“: odloučení, iniciace a návrat.

Hrdina se vydává z každodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úžasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství a ze svých tajuplných cest se vrací se schopností prokazovat dobrodiní svým bližním.

Vybrané zdroje teoretické literatury o pohádkách:

Andrlík, F. J.: Světem žertovných pohádek. Praha 1926.
BETTELHEIM, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Praha 2000.
Campbell J. : Tisíc tváří hrdiny. Portál, Praha. 2000
Čapek,K: K theorii pohádky. In Marsyas čili na okraj literatury. Praha: 1948
Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros. (1990).
ČERVENKA, Jan: O pohádkách. Praha 1960
Dvořák K. Nejstarší české pohádky. Argo, Praha 2001
Hromádková, D.: Mýtus–pohádka–fantasy–vývoj narativního příbehu. Praha UK, 1996
Hulpach,V.: Pohádkové vandrování po Čechách. Praha: Albatros, 1992
Hulpach, V.: Pohádkové vandrování Moravou Praha: Albatros, 1998
Kolektiv J.Kabele, V.Smetáček, V.Voznička, Morfologie dětské knihy. Praha: Albatros, 1981
Polívka, Jiří. – O českých pohádkách
Propp, J. V. Morfologie pohádky. Praha (1970)
Sirovátka, O. – Šrámková, M.: Moravské národní pohádky a pověsti. Praha 1983.
Sirovátka, O.: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno 1998.
STREIT, Jakob: Proč děti potřebují pohádky. Praha Baltazar 1992.
Struková, S.: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Praha UK 2003
Tille Václav – Soupis českých pohádek
TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. Slavkov u Brna 2003
VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka. Brno 1998.
von FRANZ, M. L.: Psychologický výklad pohádek. Praha 1998